STRAŠÁK. Devatenáctiletý student patří k vůdcům ultras Slavie. Fandí odmala, teď řídí dění v kotli.

 

 

Příznačně se mu přezdívá Strašák. Jinak působí jako docela normální kluk. "Hraju fotbal, chodím do školy, do kina, jezdím k moři na dovolenou. Mám své problémy jako každý jiný. Co na tom, že chodím fandit Slavii? Je to záliba," vypráví. A chvílemi mluví jako funkcionář: "To je interní věc," brání se některým otázkám.

Jak se člověk dostane mezi ultras nebo hooligans?
Chodí na fotbal a pozná lidi. Řeknu vám příklad pro pobavení: třeba když táta bere odmalička syna do hlediště a pak i do první bitky. To je stejné, jako když si tátové plní sen, že si zahrají fotbal se synem v jednom týmu.

Jak jste se dostal do kotle Slavie vy?
Fandím už dlouho, ta atmosféra mě chytla. Seznámil jsem se s tehdejšími vůdci a dnes mám na starosti spoustu věcí: komunikuju s vedením klubu, zajišťuju nám lístky, pomáhám s choreografií, do megafonu předříkávám, co se bude skandovat.

Perete se?
O tom se nebudu bavit.

Patříte mezi ultras, ti se neperou, že?
Ale když je někdo napadne nebo jim chce sebrat vlajku, tak se brání, jako každý.

Při zápasech máte v ruce megafon, poslouchají vás lidé v kotli? Nemluvím teď o pokynech k fandění, ale o výzvách, aby nedělali výtržnosti.
Jsou tam lidi, kteří jsou třeba opilí, a ti na mě můžou kašlat. Já jim řeknu při děkovačce s hráči, ať nelezou na plot, ale okřikovat někoho? Nejsem jejich táta.

A když někdo začne demolovat stadion, zasáhnete?
To je složitější problém. Když tam policajti vlítnou, jak se mají lidé bránit? Oni mají helmy, mlátí vás obušky a co vy? Máte se bránit rukama? Není kam utéct, jediná možnost je vzít sedačku a říznout ho. Jsou situace, kdy je to pro někoho jediné východisko.

Ale sedačky fanoušci přece vytrhávají, i když policisté nezasahují.
Stává se to, ale konkrétně na Slavii málo. Někdo si při sporném momentu dupne, někdo může kopnout do sedačky a urve ji.

Co k fotbalu podle vás patří? Dělobuchy, dýmovnice, ohně, vytržené sedačky, rvačky?
Pyrotechnika určitě. Já prosazuju bengálské ohně, vypadá to hezky, je to oživení atmosféry.

Je něco, co se v kotli vyskytuje a vám to vadí?
Když lidi nefandí a když někdo začne dělat bordel a pak si za tím nedokáže stát. Jde policajt, on se schová za druhého, který pak dostane přes držku.

Stává se to často?
Tyhle problémy se v kotli řeší, jako v jiných skupinách. Pořádek tam být musí. Ale přesto se občas někdo pohádá, v extrému i popere.

Pamatujete si největší podobný případ z kotle Slavie?
To jsou interní záležitosti.

Jací lidé do kotle chodí?
Slavie je v tomhle směru různorodá. Jsou tam mladí kluci, skinheadi i lidi, co hulí trávu. Ale všichni chodí fandit Slavii. Staří, mladí, důchodci, dělníci, doktoři, inženýři.

 

Fanoušci: kdo je kdo? Obyčejní fanoušci Ti, co chodí na tribunu mezi „normální“ lidi. Někteří mají na sobě dresy, šály či čepice v klubových barvách. Obvykle jde o menší skupiny do pěti lidí. Fanoušci z kotle Mít na sobě klubové barvy je takřka povinnost. Chodí do vyhrazeného sektoru, kterému se říká kotel. Tam se nejvíc fandí. Nezřídka vykřikují rasistická hesla, občas tu létají sedačky, házejí se dělbuchy a zapalují dýmovnice. Ultras Tihle fanoušci se navzájem znají a starají se o atmosféru na stadionu. Vůdce ultras stojí pod kotlem a otočený zády ke hřišti předříkává pokřiky, které se mají skandovat. Ultras se starají také o choreografii, což jsou velké obrazce a nápisy, které sami vyrábějí ve volném čase z příspěvků od lidí z kotle, nebo z vlastních zdrojů. Hooligans Z anglického hooligan (rváč, uličník, chuligán). Chuligáni, někdy se jim říká i rowdies, se zaměřují hlavně na střety mimo společnost mezi sebou. Skupiny jednotlivých chuligánů si domlouvají rvačky na smluveném místě ve smluveném počtu lidí. Kvůli tomu, aby se při rvačkách vyhnuli policejnímu „doprovodu“, oželí i zápas. Jinak chodí fandit do kotle, pomáhají také s choreografií.

I důchodci?
Ty jsem tam taky viděl.

 

A z jaké skupiny lidí se rekrutují ultras Slavie?
Převážně ze studentů a mladých lidí.

Říká se, že do sparťanského kotle chodí spíš pravicově zaměření fanoušci, do kotle Bohemians zase ti levicoví. Jak je to u vás?
Pokud je někdo pravicový nebo levicový, ať jde na demonstraci a netahá to na fotbal. Nechci žádné extrémy, aby mi v kotli někdo hajloval nebo hulil trávu. Když jo, pošlu ho pryč. Od fanoušků některých klubů je to trapná politická i společenská póza. Veřejně vystupují proti drogám a většina z nich je bere.

Jak nabíráte do kotle nové členy?
Když někoho vidíte často na fotbale a má chuť pomoct, dostane se mezi nás. Ale ne hned. Pokud bude chodit, tak jo.

Kolik lidí chodí do kotle Slavie a kolik lidí ho řídí?
Pravidelně se tu sejde od pěti set do tisíce lidí. A vedení? Jsme čtyři, dalších deset hodně pomáhá.

Co pro vás znamená povedený zápas?
Super atmosféra a výhra Slavie. To je pro všechny prvořadé.

Ale spousta lidí to vnímá, že je fotbal pro některé fanoušky jen záminkou, jak se servat. Mají strach.
Lidé se bát nemusí, pokud potkají opravdového chuligána, který si na nic nehraje a ví, o čem je tahle kultura. Není hrdinství okrást dvanáctiletého kluka o šálu. Neříkám, že když půjde patnáctiletý sparťan se šálou přes hubu a bude řvát „Jude Slavie!“, že mu někdo nedá facku. Stejně, jako když bude slávista řvát „Smrt Spartě!“. Nikdo nechce napadat obyčejné lidi. Všichni chceme, aby jich na fotbal přišlo co nejvíc.

Ale lidé se bojí, aby se třeba nepřimotali do nějaké rvačky.
Ty rvačky nejsou na stadionu. Policajti mají nechat chuligány, aby se někde na odlehlém místě pomlátili, nikomu neublíží, nic nerozbijí a je klid. Je to součást jejich kultury, takový sport.

Co tedy navrhujete?
Nechte ultras, ať si dělají svoje věci, chuligány, ať se porvou, a policie, ať na to dohlídne.

Dají se obecně stanovit nějaká pravidla smluvené rvačky?
To je na dlouhé povídání. Pravidla jsou, ale moc neplatí, když jde proti sobě Sparta s Baníkem Ostrava, nebo my s Olomoucí. Tam je ta nenávist větší.

Chodí se i se zbraněmi?
Ve většině případů ne, ale stalo se, že si Olomouc na Bohemku zbraně vzala. Přišli na smluvenou rvačku s tyčemi a násadami od krumpáčů.

Všiml jsem si, že jsou v kotli i dívky. Řadí se k ultras nebo hooligans? Perou se taky?
Některé se perou. I s frajerama.

Cože?
V nejmenovaném klubu je jedna, která patří k vůdčím osobám.

To si nedokážu představit.
Když holka vypadá jako holka, tak já taky ne. Ale když ta holka vypadá jako kluk, tak to není tak hrozné.

Jsou při boji proti dívkám jiná pravidla?
Holky do rvaček nepatří, když už jdou, ohled se na ně nebere. To je jejich problém.

Jste pro plánované zpřísnění trestů za výtržnosti, jako je to v Anglii?
Pokud všechno zakážou, zmizí kouzlo z fotbalu a stane se z něj divadlo, což nikdo nechce. Taky se tam fanoušci bouří, že si pomalu nesmějí ani stoupnout. U nás to k tomu směřuje taky. Někdo by si přál, abychom si sedli, dvakrát zatleskali, zvedli ruce po gólu. Jako ovce. Ale to nejde. Vždyť už ve škole nám říkali, jděte se vyřvat na fotbal.

 

Stránky ultras sleduje i moje máma Když jsem poprvé Strašáka oslovil s prosbou o rozhovor, byl dost nedůvěřivý. „S novináři se nebavím, vždycky všechno překroutíte,“ řekl mi do telefonu devatenáctiletý student, který patří k vůdcům fanoušků fotbalové Slavie. Fotbaloví fanoušci mají už dlouho dva úhlavní nepřátele: policisty a novináře. Sám jsem proto příliš nevěřil, že by se mi podařilo dostat někoho z nich před diktafon. Můj názor mi jen potvrdila první reakce z tábora sparťanů: „Rozhovor? Rezolutní ne.“ Přesto se pak sparťané radili, zda se se mnou sejdou. „Bacha, ať tě místo rozhovoru nezmlátí,“ slyšel jsem kolem sebe. To mě ani nenapadlo, zato jsem měl obavy, že nebudou příliš sdílní. Což se potvrdilo. Se setkáním nakonec svolili, ale kromě problémů s policií při derby se trojice mladíků s vypracovanými svaly a tetováním na pažích o podstatě hooligans bavit nechtěla. „Přišli jsme jen kvůli derby,“ vysvětlovali. Byl z nich cítit odstup, při podávání rukou mi jen řekli čau. Žádné jméno, žádná přezdívka a z jejich pohledu jsem četl: ani po tom nepátrej. Ale chápal jsem je. V jejich pozici bych se možná choval stejně. To slávista Strašák byl sdílnější. Přišel v kraťasech, usadil se do křesla v kavárně a nakonec jsme si povídali dvě hodiny. „Chci, aby lidé poznali, že nejsme tak strašní, jak nás prezentují,“ řekl mi nad pomerančovým džusem. A vyprávěl dál. Mimo jiné o tom, jak hraje fotbal, jak se jeho máma dívá na videa s choreografií slávistických ultras nebo studuje jejich stránky.